Ukázky

Burt měl své Clyno rád, ale přesto se mu stalo, že se na první pohled bláznivě zamiloval do jiné motorky. Šel kolem parkoviště hotelu Criterion a uviděl ji tam stát. Byla také červená, ale ne tak jasně červená jako Clyno. Byla to taková správně červená barva. Nápis na jejím boku hlásal, že se jmenuje Indian.

Burt si ji celou prohlédl. Stlačil její měkké kožené sedlo, aby zjistil, jak dobře je odpružené, a usmál se, když vyskočilo zpátky proti jeho dlani. Motorka měla jednoduchý, ale solidní design. Burt vedle ní poklekl, jako by ji chtěl požádat o ruku, a prohlédl si zblízka důkladně celý rám a konstrukci.

Vše na ní bylo dokonalé. Krása!

Burt vstal a pomalu poodstoupil několik kroků, aniž by z ní spustil oči. Byla prostě nádherná! Ale určitě bude i skvěle jezdit, domýšlel si. Určitě! Tahle sice již někomu patřila, ale určitě se někde dá sehnat jiná. A Burt přísahal, že ji bude mít.

Věděl taky, na koho se s tím obrátit. Jeden z jeho nových přátel, Archie Prentice, prodával motocykly. Neochotně se vydal pryč z parkoviště a šel rovnou do Archieho skromného motoobchodu. Archie Burta vždycky rád viděl, ale dnes ho viděl ještě mnohem radši, protože Burt si u něj chtěl koupit motorku.

„Červená? Tak to bude ten úplně nový Indian Scout. Zatím jich je u nás na Zélandu málo, ale několik jich je na cestě z USA. Skvělá mašina! Je o ni velký zájem. Ale na takovouhle motorku si beru předem zálohu. A chceš přesně stejnou barvu Indian Red?“

.....

Zoufale se pokusil motorku strhnout. Jenže přední kolo jeho stroje již zavadilo o spodní část plotu a motorka vyletěla do vzduchu. Burtovi se z ní jen tak tak podařilo seskočit. Ovšem „seskočit“ z motorky ve stotřiceti je věc, kterou uděláte jen tehdy, když už vám opravdu nic jiného nezbývá. Zatímco on i motorka ještě rotovali vedle sebe vzduchem, ztratil Burt vědomí a probral se o zlomek sekundy později, přitom stále ještě rotoval ve vzduchu.

Později vyprávěl lékaři v nemocnici, že si pamatuje, jak během svého letu upadl do bezvědomí celkem čtyřikrát. Když ho ukládali do sanitky, aby ho odvezli na ambulanci, byl úplně zmatený. Jakmile ho totiž položili na nosítka, ihned z nich seskočil a tvrdil, že musí nejprve dokončit závod. Bylo potřeba dvou silných mužů, aby ho udrželi a dopravili do nemocnice, kde mu lékaři zjistili mnohočetné odřeniny a těžký otřes mozku. Musel pak zůstat několik týdnů v posteli.

.....

Burtova záliba v rychlé jízdě obtěžovala některé sousedy v nejbližším okolí. Jeden z nich si dokonce přišel stěžovat a řekl, že jestli mu Burt nepřestane špinit dům hlínou odletující od zadního kola, natáhne ve výši krku jezdce ostnatý drát. Burt ale nepřestal, a tak byl sousedův dům v létě stále pokrytý prachem a v zimě zase zacákaný blátem. Burt prostě nemínil zpomalit kvůli nikomu a ničemu…jen při průjezdu kolem tohoto domu pro jistotu sehnul hlavu co nejníže pro případ, že by výhrůžka s nataženým drátem nebyla planá.

.....

Brzy zase začal závodit. Nedaleko Rugby Parku se pravidelně pořádaly závody na trávě. Burt vyprávěl svým kamarádům o úžasných škvárových okruzích, na kterých jezdil v Austrálii, o jejich kyprém sypkém povrchu a jak na nich závodníci pokládají nohu na zem, aby mohli smykem projíždět zatáčky oválu. Chtěl tuto techniku názorně předvést, ale - jak brzy zjistil - tráva byla zcela jiný povrch než škvára.

Místní noviny Southland Times napsaly o Burtově prvním závodu toto: „Z Munroovy jízdy naskakovala husí kůže. Měl řízení pod kontrolou, ale po jednom přetaženém smyku havaroval a naboural přímo do čelní stěny stánku s buřty. Uprostřed potlesku vstal a přes několik dalších smyků dokončil závod v dobrém čase.“

Závod dokončil jako úplně poslední, ale dav ho miloval. Pokaždé zajásal, když Burt sundal nohu ze stupačky a opřel ji o zem, aby mohl jít s motorkou do smyku. A když se vymázl, jásot byl ještě větší.

V Southland Times brzy přišli na to, že Burt je přesně typ jezdce, jakého potřebují. O každém závodu, kterého se účastnil, bylo vždycky co psát, a to i když v něm Burt upadl nebo ho nedokončil. V únoru 1930 dokonce noviny napsaly, že se Burt nezúčastní letošních závodů do vrchu Bluff Hill.

„H. J. Munroovi bohužel praskla hlava jednoho válce, což mu znemožní zúčastnit se závodu.“

.....

Jeden chlapec k němu přišel a zeptal se ho. „Pane Munro, a co by se stalo, kdybyste v takové rychlosti otevřel pusu?“

Burt se nad otázkou na chvilku zamyslel a pak odpověděl.“No, myslím si, že by mi to udělalo na zadku díru v kalhotách.“

Netrvalo dlouho a Burt dosáhl se svým Indianem při rychlosti 200 kilometrů v hodině nový rychlostní rekord. Tentokrát to bylo potvrzeno oficiálně. Stal se tak nejrychlejším člověkem na celém Novém Zélandu.

.....

V roce 1951 si Burt koupil malý pozemek na Bainfield Road v severním Invercargillu a vydal se na radnici požádat o stavební povolení na nový dům. V té době platila vyhláška, že domy musí mít stropy vysoké nejméně 2,5 metru. Burtovi to ale připadalo směšné. Vyšší strop znamenal dražší vytápění. Požádal radnici o povolení k výstavbě domu se stropem vysokým jen dva metry, ale úředníci nechtěli změnit vlastní vyhlášku, a tak Burtovu žádost zamítli. Burt chvíli přemýšlel a pak zažádal o povolení postavit dříve než samotný dům garáž pro motorku. Na garáže se vyhláška nevztahovala a výška stropu proto nebyla pevně předepsána. Radnice si ovšem brzy všimla, že po dokončení garáže se Burt jaksi příliš nehrne do stavby domu. Ve skutečnosti bydlel Burt v garáži. Začali mu volat inspektoři a ptali se, kdy se pustí do stavby domu. Burt jim vždy ukázal několik výkresů a řekl, že stále nemá jasno, jak by měl dům vlastně vypadat. Jakmile si to však ujasní, hned ten nový dům postaví. Nechce samozřejmě bydlet pořád v garáži. To by bylo protizákonné!

Burt bydlel ve své garáži následujících 28 let.

.....